Začalo to někdy na střední škole, prvák, možno druhák - už se ani moc nepamatuju, je to totiž spoustu let. Normální člověk zažije škytavku jako krátkodobý "záchvat škytání", trvající pár minut. Ti méně šťastní okusí i škytavku chronického typu, kdy postižený neustále škytá dny, týdny, měsíce, roky... a pak je tu ta moje škytavka.

Občas si škytnu. Jednou. Když se zadaří, je to i dvojškyt. Frekvence tak jednou, dvakrát za den. Nerozumím tomu. Takové ty "záchvaty škytavky" se mi prostě vyhýbají a když už dostanu "záchvat škytavky", mám neuvěřitelnou radost. Konečně zapadám do statistických tabulek našeho zdravotnictví. Byla jsem s tím i u praktické lékařky, jak v mé domovině, tak aj v Brně. Prvně mi bylo řečeno, že je to možno od bránice, ve které mám neustále tiky, záškuby. Nic zvláštního, dyť je to fyziologická příčina samotného škytnutí. Ale proč mám ty záškuby? Útvar tlačící na bránici, stres...? Podruhé mi bylo řečeno, že by nebylo od věci enteroskopické vyšetření žaludku přes ústa – údajně značně nepříjemné vyšetření, u kterého je zapotřebí potlačit dávicí reflex. Děkuji, na to mám ještě čas...

A tak si tedy už nějaký ten rok škytám. Přichází to nečekaně, nekontrolovatelně. Ale už se lepším, občas se mi podaří potlačit a nevydat ten hrozný hýkavý pazvuk. To se hodí třeba při představení v divadle, snad by to ale Jára Cimrman při nejhorším omluvil =) Také jsem vypozorovala, že škytnu při větším požití tekutiny – o to víc mě dokážou ty rady přihlížejících "Napij se!" vytočit =D Ale to není jediná rada, kterou nejčastěji slyším. Je jich opravdu hodně, a vůbec, přečtěte si první knížku Roberta Fulghuma, povídku o škytavce. Dal mi tu jeho povídku přečíst moj milý, popsal to tam moc krásně. Celkově se mi jeho vyprávění líbí, dokonce mi je sympatický aj jako člověk, ikdyž nemá rád psy a nejraději by je všecky zežral...

Jednou moje spolužačka na střední, po tom, co jsem si zas do ticha hodiny chemie škytla, pronesla do éteru: "To by nebyl den, aby si Mjůca neškytla." Zůstalo mi to dodnes.